Publikováno: 07.01.2014

Afghánistán: Výbuch bude v pět!

Chirurg Tomáš Šebek, Kundúz, severní Afghánistán

Tomáš Šebek, chirurg Lékařů bez hranic

Rána jako blázen. A docela blízko. Jako když se u nás doma střílí v lomu. Poslouchám do ticha. Začínají sirény, policajti a hasiči. Čekám na telefon z nemocnice. Terénní koordinátor už zběsile telefonuje. Potkám ho za pár minut na schodech. „Tak co? Nějaký raněný?“ „Ne. IED  (improvised explosive device / podomácku vyrobená výbušnina) na západním cípu města, nikdo zraněnej.“ Víc mě nezajímá, to není práce pro mě. Ještě přijde hromadná esemeska s hlášením. Ale tak jako při zemětřesení na Haiti, cvičně si zabalím baťůžek se základními věcmi, penězi a doklady. Je to takové mentální cvičení. A pak už na to zase zapomenu. Střelba a výbuchy sem prostě zatím patří. Poslední mezinárodní vojenské jednotky odtud odjely před týdnem. Němci.

Už se těším na zítřejší Purdelovo hlášení: Jak všichni víte, situace v Kundúzu je vážná, velice nestabilní… Bezpečnostní stupeň jedna (ten nejnižší, prostě v pohodě), normální aktivity. Zpátky ke strojům, co koukáte!

Pro zajímavost: definují se tu tři druhy podomácku vyrobených bomb: IED (improvised explosive devices) – ta se někam mrskne a bouchne při dopadu. RCIED (remote control IED) – ta už je chytřejší, odpaluje se na dálku. BCIED (body control IED) – tak to známe z televize, máš to na sobě a zatáhneš za šňůrku…

Foto © Tomáš Šebek: Pohled ze střechy Tomášovy ubytovny.Kunduz Trauma Centre Expats Team

Velí nám tu Libanonec. Medicínská ředitelka je z Dánska. Odtud je i ortoped. Následují Belgičan, Japonec, Italové, Holanďanka, Australanka, další Dánka, Kubánec, Portugalec, Američan a Kanaďan. Je to pestré a znovu se potvrzuje, že všichni řeší totéž. Vztahy, práci, peníze a zábavu. Jestli vás to zajímá, holky máme pěkné. A jsou veselé, protože přes den se musí tvářit vážně, pokud se vůbec můžou tvářit. Ty regule jsou fakt husté.

Dneska jsme se připojili k týmu Červeného kříže. Řešili jsme pracovní problém s krycím názvem fotbal. Dělá se to na dvě branky, družstva po pěti, běhá se za takovou kulatou věcí. Byl jsem vděčný muezzinovi, který nám to po hodině a půl hraní na dvorku základny ICRC přerušil. Většina jejich personálu jsou místní a tak se museli pomodlit.

24 hodin každodenních aktivit

Dneska něco z normálního života na základně. Ráno vstanu v 6:30. Moc se mi nechce z teplé postele, v noci začala být zima. Spím tady pod takovým zvláštním, těžkým kobercem. Polštář se nedá zmlátit, tak mě bolí za krkem. Zajdu na záchod, vyčistím si zuby. Koupelna je jednoduchá, kachlíky na všech šesti stěnách, uprostřed sprcha. Čili když se sprchuješ, zároveň umýváš turecký záchod i umyvadlo.

V 7:00 sedím u snídaně. Většinou trochu dřív než ostatní. Standardně si dělám čaj Akbar černý jako bota, k tomu vločky a místní šíleně kyselý jogurt a sladím to francouzskou nutelou s banány. Do toho chleba, který vypadá jako řecká pita. Jako všechno tady, i chleba má ornamenty.

V 7:35 sedáme hromadně do auta, holky a kluci odděleně, nesmíme sedět minimálně na stejných sedadlech, lépe ve dvou autech separátně.

Cesta do nemocnice trvá 5 minut, je to pár bloků. Po cestě míjíme tržiště, místní policisty, stojánku pro taxíky, děti, které jdou do školy.

V 7:45 začíná celonemocniční hlášení. Nejdřív incidenty z minulého dne a pak bezpečnostní situace a stupeň ohrožení, za kterého budeme ten den pracovat. Pak se předává chirurgická služba. Následně se hlásí všechna ostatní oddělení, finance, administrativa, logistici, inženýři. Každý den má jasný plán a každodenní plán se odvíjí od plánů měsíčních a ročních.

Pak jdeme na vizity. Začíná se na JIPu a pokračujeme na 60 postelích jednotlivých oddělení. První tým zatím začíná první operace. Přidávám se většinou v 11:00. Když není nic vyloženě chirurgického, dělám ortopeda a co je potřeba. Odvolávají mě střídavě na pohotovost, malý sál pro převazy, lůžková oddělení, kterých máme šest nebo na ambulanci.

© Tomáš ŠebekVe 12:30 na minutu přesně musíme stát na bráně, kde je auto. Kdo přijde pozdě, nejede a nejí. Oběd je na základně. Jídla je neskutečný výběr, z šesti si vybere každý, jedno je i pro vegetariány. Hromady místních specialit, zatím je neovládám. Není to příliš kořeněné, i když někdy hodně překvapí záludná chilli paprička někde, kde ji fakt nečekáte. Třeba v mléku… Je to hlavně hodně zeleniny a ovoce, jede tu rýže, smažené pomeranče, batáty, maso v zeleninové omáčce, chleba. Upřímně, mně je to putna, nejsem moc kulinář a sním všechno. Taky se to musí udělat rychle, ve 13:30 je přistavené auto směrem zpět do nemocnice.

Odpoledne většinou jedeme na obou sálech a končí se kolem 17:00, kdy plynule navazuje noční služba a dodělávají se věci, které se přes den nestihly. Auta zpátky odjíždí v 17:30 a pak v 18:30. Když je nestihnu, mohu si jako lékař zavolat auto kdykoliv, protože jsem stejně stále v pohotovosti na telefonu. Před odchodem projdu ještě JIPku a pohotovost, většinou se tam ještě něco najde.

Kolem 19:30 usedám doma k večeři. Máme ten samý výběr jako v poledne. Mně už to večer nějak nebere, takže si dávám pravidelně půlku melouna pro měkkou stolici a pitný režim. Následuje psaní mých poznámek, kdy mi zároveň trochu odlehne, abych se pak fyzicky zmrzačil.

To dělám většinou individuálně u nás dole v tělocvičně. Zkoušel jsem běhat po domě, ale není to moc velká zábava. Objevil jsem kouzlo ping-pongu jako Forrest Gump, sám se sebou hraju o zeď. Také jsem tady našel boxovací pytel. Protože jsem to nikdy nedělal, zatím mě to docela baví. Po měsíci to bude fakt nuda. Jsou tu nějaké posilovací stroje, ale k tomu mám odjakživa odpor a zůstávám s tímto názorem i tady. Taky kopu míčem o zeď, stavím se na hlavu, skáču přes stůl, dělám sklapovačky. Občas nás holky pozvou na tzv. insanity workout. To je smrťák. 37 minut nějaký šílenec z dílu staženého na internetu předcvičuje. Když to skončí, nemůžu chodit ani minutu poté, ani 24 hodin následně. Radši se toho moc neúčastním.

© Tomáš ŠebekNásleduje sprcha. Spodky si peru v ruce. Nemůžu překonat představu sdílení spodního prádla s ostatními v prastaré automatické pračce dole v suterénu. Ostatní hadry mi nevadí, ty házím do koše pro uklízečku, která to ráno vyzvedne a večer je to suché a celkem i voňavé. Taky mi stele, i když to si dělám sám už odmalička. Pak dopíšu svoje zápisky a snažím se socializovat. V době internetu je to těžké, každý je většinou zalezlý sám se sebou a Facebookem… Ale občas si na střeše promítáme v rámci mezinárodního festivalu filmů „co kdo přitáhne“.

Ve 23:30 pravidelně zhasínám a vrtám se do koberců. Když nikdo nezavolá z nemocnice, tak spím až do 4:00, kdy se zahajuje den první modlitbou. Tu mi muezzin huláká megafonem přímo do neutěsněného okna. Následuje budíček smradem z pálených plastů dole na ulici a v 6:00 začínají těžké stroje na stavbě nemocnice vedle nás. Takže mám vlastně štěstí, když jsem byl v noci v nemocnici. Službu mám nepřetržitou, celých 6 týdnů…


Tomáš Šebek se připojil k Lékařům bez hranic několik měsíců po katastrofálním zemětřesení na Haiti v roce 2010, kam také odjel na první dvě své mise, nejprve v roli všeobecného chirurga a později jako ortoped. Na svou třetí misi odjel v září 2013 do Afghánistánu, kde působil v traumacentru Lékařů bez hranic v Kundúzu. Přivezl si odsud zápisky a denní postřehy, ve kterých líčí každodenní život na náročné misi chirurga v terénu. Traumacentrum poskytuje bezplatnou a kvalitní chirurgickou péči lidem zraněným např. při dopravních nehodách či lidem s válečnými zraněními způsobenými výbuchy bomb či střelbou. Pokud není na misi, pracuje Tomáš jako chirurg v Nemocnici Na Františku v Praze.


__________________________________________________________________________

 

© MSF - tým blogující z Afghánistánu

Astrid, Lara, Benoit, Georgann, Ben, Stefan a Tomáš pracují s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, odkud blogují o svých zážitcích.
 

Rozcestník Tomášových blogů z Afghánistánu

Stránka blogů afghánského týmu v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o projektech Lékařů bez hranic v Afghánistánu