Publikováno: 16.12.2013

Afghánistán: Půlnoční trepanace lebky

Chirurg Tomáš Šebek, Kundúz, severní Afghánistán

Tomáš Šebek, chirurg Lékařů bez hranic

Nemám rád klidná období. Znamená to, že se něco chystá. Tři ze čtyř postelí na JIPu jsou volné, skoro 10 volných je pak na oddělení čítajícím celkem 60 lůžek. Doktoři na pohotovosti koukají do zdi, v nemocnici se nehne ani molekula vzduchu… Je jasné, že přijde strašlivý masakr!

Přes den se jen tak motám okolo, nic pořádného, propouštím z nemocnice kluka s průstřelem srdce, definitivně domů jde i pacient s natrženými játry. I všechny další laparotomie se hojí překvapivě dobře. Lidi jsou tu tvrdí…

Čas se vleče a je čas na odpolední cestu na základnu. Dokonce se snad dneska stihnu připojit ke skupině, která míří na hodinu do místní „hospody“. Procházím oddělení a naposledy se zastavuji na pohotovosti. Mají tam malou holčičku po autonehodě.

Měla těžkou poruchu vědomí, krvácení z levého ucha, tříštivou zlomeninu lebky v oblasti spánkové kosti, zlomeninu levé pažní kosti, otevřenou zlomeninu holenní kosti. No a nakonec jsem zjistil, že má totálně nestabilní zlomeninu pánve a že pokud s tím něco okamžitě neuděláme, tak umře… Vše se nakonec obrátilo k lepšímu. Ale spustil se tím ten masakr, na který jsem celý den čekal!

Trepanace hlavy

Tak je to tady! Vzápětí po ní přijel asi 50letý strejda, pár hodin po těžké autonehodě, než ho sem dovláčeli. Hluboké bezvědomí, ale mozek mi úplně poškozený nepřipadal. Máme na to tady takový manuál od neurochirurgů a neurologů, kteří tomu rozumějí. Je to obrázkové, přesně pro takové blbce, jako jsem já. Na rentgenu a následně i CT zlomenina v oblasti mezi spánkem a vrcholem hlavy na levé straně, imprese. Navrhnul jsem kraniotomii a překvapivě všichni s tím souhlasí. Prý to tady mimo jiné ještě nikdo za celou víc jak roční existenci nemocnice neudělal. Vybavení ale prý máme. Tak hurá!

Cílem mise je zachránit pár lidí, nikomu pokud možno neublížit a hlavně školit místní personál. Otevřeme hlavu společně s ortopedem doktorem Samsoorem, který má službu. Kožní řez už mám v paži. Promáčknuté místo najdeme a očistíme hned. Budeme vrtat díry do hlavy. Ukazuji afghánskému kolegovi tu první. Protože jsme oba slušní vrtáci, nemáme s manuální vrtačkou problém a hladce děrujeme hned dvakrát. Pak mu ukazuji fígl, jak se protahuje pilka pod kostí a jak to uříznout. Opatrně vyndaváme úlomky roztříštěné kosti a za námi se z hloubky zvedá tvrdá plena mozková. Naštěstí neporušená.

Operace na sále traumacentra Lékařů bez hranic v Kundúzu. Foto © Camille Gillardeau/MSFKdyž máme díru asi 10 na 8 centimetrů, je to vyřešené. Žádná další kost netlačí. Osmělím se a píchnu těsně pod plenu jehlu, abych odsál alespoň něco z krvácení, které tam „dole“ je. Kdybych si byl jistý, že celou ránu úspěšně zavřeme a riziko infekce bude minimální, tak tu tvrdou plenu rovnou otevřu a pořádně to vypláchnu. Ale jistý si nejsem, takže to necháme zavřené. Samsoora to evidentně bavilo, štípal a vrtal jako zběsilý. Vyloženě si užíval to zvláštní tabu, které provází každého chirurga, když se řekne „úraz hlavy k operaci“.

Když to zavíráme, uděláme ještě drobnou plastiku a otočíme jeden kožní lalok, abychom to co nejlépe uzavřeli. Asi tak sedm minut před koncem operace nám asi tak na sedm minut zhasnou všechna světla… Tentokrát se nenahodí ani záložní generátor, a protože je venku jedenáct v noci, tak je tu tma jak v p… Jsem rád, že se nám to stalo v momentě, kdy šijeme kůži… Ve světle LED světel ze tří mobilů kolega došívá kůži. Je to takové skoro dojemné, jak se tady při moderních svíčkách pachtíme v těchhle podmínkách. Sbližuje to lidi i národy.

Játra 2.0

Než stačím dopsat operační protokol, naváží postřeleného pacienta. Vstřel z pistole přichází z pravého podžebří a ústí vlevo vepředu na hrudníku. To bude průser, další játra. Protože Samsoor zahájil na vedlejším sále boj s otevřenou zlomeninou stehna, budu to tentokrát dělat už jenom v jednom. Sám se sebou. Je půl dvanácté v noci.

Nemilosrdně to znovu beru středem a hned na to vpravo pod žebry. Díra v játrech jako kráva, znovu skoro vejpůl, decilitry tmavé krve v břiše. Tu první operaci beru jako cvičení a průzkum bojem, a tak tam tentokrát rovnou nastrkám desítky roušek pod a za játra a krásnou ostrou a největší kožní jehlou, co tady mám, štupuju kolem dokola, abych spojil levý lalok s pravým. Normálně je na to taková speciální jehla, většinou pracují tři chirurgové společně a celé to trvá hodiny…

Játra mám sešitá za dvacet minut. Levou rukou si zvedám hrudník a zároveň odsávám, pravou šiju a nový steh si nahazuju na játra položenou jehlou. Levá ruka mého zdravotního bratra drží játra dál od bránice a pravou rukou mi střihá. Jde to. Všechno jde. Dokonce mám tentokrát v operačním poli luxusní přehled. A nebojím se. Stala se z toho rutina.

Pokračuju v rekognoskování terénu. Máme tu žaludek rozetnutý vedví. Dělám B1 anastomózu. Prostě ty mrtvé části uříznu a živé části sešiju k sobě. Pak ještě pozastavím krvácení ze střevních závěsů. Slezina to neodnesla a střeva rovněž ne. Za hodinu je po boji. Když si myju lokty zbrocené krví, přichází smířeně anesteziolog Sergio, že je na pohotovosti bodné poranění břicha. Je jedna v noci. Celou dobu je tu Sergio se mnou.

Když dorazím na pohotovost, jsou tam už pobodaní dva…

Končíme v půl třetí ráno. Do nemocnice jsem přišel ráno v 7:45. Od té doby nic k jídlu, nic k pití, žádná moč…


Tomáš Šebek se připojil k Lékařům bez hranic několik měsíců po katastrofálním zemětřesení na Haiti v roce 2010, kam také odjel na první dvě své mise, nejprve v roli všeobecného chirurga a později jako ortoped. Na svou třetí misi odjel v září 2013 do Afghánistánu, kde působil v traumacentru Lékařů bez hranic v Kundúzu. Přivezl si odsud zápisky a denní postřehy, ve kterých líčí každodenní život na náročné misi chirurga v terénu. Traumacentrum poskytuje bezplatnou a kvalitní chirurgickou péči lidem zraněným např. při dopravních nehodách či lidem s válečnými zraněními způsobenými výbuchy bomb či střelbou. Pokud není na misi, pracuje Tomáš jako chirurg v Nemocnici Na Františku v Praze.


__________________________________________________________________________

 

© MSF - tým blogující z Afghánistánu

Astrid, Lara, Benoit, Georgann, Ben, Stefan a Tomáš pracují s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, odkud blogují o svých zážitcích.
 

Předchozí Tomášův blog: Odložená procházka

Stránka blogů afghánského týmu v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o projektech Lékařů bez hranic v Afghánistánu