Publikováno: 30.10.2013

Blog z Afghánistánu:
Kábul a přivítání od Šeherezády

Chirurg Tomáš Šebek, Kundúz, severní Afghánistán

Tomáš Šebek, chirurg Lékařů bez hranic

Když po celodenním půstu večer luxuju původně narvanou lednici a, i když čůrkem, dávám si v koupelně teplou sprchu (!), říkám si, jestli jsem na nějaké dovolené, řekněme někde na privátě v Chorvatsku. A když si po roce a půl peru v umyvadle spodky (chápejte, naposledy jsem si je sám a ručně pral na druhé haitské misi, ne že si beru čisté prádlo jen jednou za osmnáct měsíců) a dívám se na sebe do zrcadla, připadám si s těmi fousy víc jako Afghánec než všichni ti Afghánci kolem mě! Tak jsem v Kábulu, nebo co?

Jsem. Připomíná mi to pětkrát denně nejen muezzin svolávající k modlitbě, ale také americké bojové vrtulníky, které nad Kábulem neustále patrolují. Když jsme přistávali, letiště bylo narvané vojenskými stroji, kilometry ploch poseté vrtulníky, desítky B-éček… Průjezd městem na základnu Lékařů bez hranic mi připomínal Port-au-Prince. Stejný smrad nekvalitně spalovaného benzínu a nafty, prach, vedro, dopravní špička. Jen na rozdíl od Haiti tady je každých 200 metrů vojenská kontrola. Brnknul jsem domů, 108 Kč za minutu volání. Díky dvojko s bříškem! A vjeli jsme na základnu.

Šeherezáda a rajské zahrady

Lekl jsem se, že jsem na nějakém komparzu. U dveří mě přivítala skutečná Šeherezáda! Belgičanka původem z Egypta v místním úboru, který je asi zvyklá nosit vod malička. Dámy prominou a nechám na pánech, jestli mluvím i za ně, ale nějak na ten outfit kladu důraz. Vyloženě pohádková princezna. A že se stará o všechny expaty a že to je její funkce, a tohleto a támhleto… Za 10 minut mě ale nemilosrdně vyhodila ze své pohádky a to byl zřejmě první a také poslední kontakt, co jsme spolu měli. Ryze pragmaticky profesní.

Základna Lékařů bez hranic v Kábulu. Foto © MSF/Ben King

Vykopla mě u Green House, což je jeden z domů pro hosty na téhle základně, která prý umí pojmout až 200 lidí! Celkem jsou tu domy asi čtyři, plus kanceláře. Abyste si to lépe představili, taková zahrádkářská kolonie uprostřed města je to. Alespoň mi to tak připadá, nechci nikoho urazit, naopak! Mezi domy jsou fíkovníky a granátovníky, nebo jak se těm věcem na plození granátových jablek říká. Záhumenky, zahrádky, trávníček… Barák je slušně vybavený, není tu tarantule ani komár, jde tu elektřina i Google. Pohoda.

První afghánský doktor

Další briefing mám s mladým afghánským doktorem. Pardon, jejich jména ještě nedávám. Po minutě rozhovoru jsem rudý v obličeji a stydím se. Projíždíme povinné cestovní očkování a já vím úplné kulové, na co která vakcína byla anebo kolik a kolikrát jsem si ji hvízdnul. Stejně jako před cestou na Haiti, napíchal jsem si na poslední chvíli pět vakcín najednou u mě na JIPu… A když ještě zaměním pár infektologických výrazů, mohla by mě vzniknuvší blbost vyloženě nadnášet.

Doktor bude o hodně mladší než já, ale má to v hlavě srovnané, sype epidemiologické údaje o vůbec čemkoliv, co se v Afghánistánu za posledních tisíc let událo. Do nejmenšího detailu, na setiny procenta. Snažím se napravit reputaci několika domněle inteligentními otázkami, ale v jeho očích už navždy zůstávám jen stupidním řezníkem. Udělal na mě obrovský dojem. Absolutně klidný, vyrovnaný, informovaný. Ztělesněná představa východních učenců. A já mu tady předvedu svou západní nevzdělanost…

Den zavírám se zástupcem vedoucího mise. Vytáhlý hubený Belgičan v mých letech, který tady spolu s vedoucím mise řídí dobrých dva tisíce lidí po celém Afghánistánu a který mi brilantně a stručně podává hlášení, co je to vlastně Afghánistán a kde je moje místo. Voila! Na konci se dozvídám, že z hlediska četnosti nemocí mezi expaty si můžu vybrat mezi průjmem nebo nachlazením. Průjem, když je horko, nachlazení, když je kosa. Jsme právě na přelomu sezony. No, když to není AIDS, žloutenka nebo tubera, beru klidně obojí najednou…

Nemám, co na sebe!

Na letišti to nevypadalo, ale tady na základně je příjemné klima. Odhaduju přes den do 25 stupňů, v noci asi 18. I přesto je to podle mého gusta na kraťasy a tričko. Na to ale můžu zapomenout. Mám džíny a funkční triko s dlouhým rukávem. Hned na začátku mě informují, že na zdejší poměry dost přiléhavé tričko je úplná šílenost. Asi si vytáhnu zimník – jenže ten taky nemám!

Tzv. Televizní hora, jedna z dominant Kábulu čnící nad městem. © Camille Gillardeau/MSF

Lidi jsou tady děsně příjemní. Odhaduju na základně víc jak padesát Afghánců. Všichni se usmívají, uctivě zdraví, ochotně pomáhají, všechno vysvětlují. Už doma jsem tušil, že to je jen debilní mediální obraz, který jsme si o nich my "Zápaďáci" udělali. „Afghánistán“ rovná se „nebezpečí a smrt“. Asi trochu jo, ale daleko ne tak, jak se píše.

Takže dneska jsem zjistil, kdo stál předlohou Pohádkám tisíce a jedné noci, že mi v koupelně zatím teče teplá, že místní doktoři jsou sakra vzdělaní, že z domova připravené hadry můžu rovnou zahodit, a hlavně, že Afghánci jsou prima lidi. Doufám, že takhle je to s celým Afghánistánem.

 

Zítra letím na definitivní místo určení mezi lidi na venkově, do Kundúzu.


Tomáš Šebek se připojil k Lékařům bez hranic několik měsíců po katastrofálním zemětřesení na Haiti v roce 2010, kam také odjel na první dvě své mise, nejprve v roli všeobecného chirurga a později jako ortoped. Na svou třetí misi odjel v září 2013 do Afghánistánu, kde působí v traumacentru Lékařů bez hranic v Kundúzu. Traumacentrum poskytuje bezplatnou a kvalitní chirurgickou péči lidem zraněným např. při dopravních nehodách či lidem s válečnými zraněními způsobenými výbuchy bomb či střelbou. Pokud není na misi, pracuje Tomáš jako chirurg v Nemocnici Na Františku v Praze.


__________________________________________________________________________

 

© MSF - tým blogující z Afghánistánu

Astrid, Lara, Benoit, Georgann, Ben, Stefan a Tomáš pracují s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, odkud blogují o svých zážitcích.
 

Následující Tomášův blog: Přílet do Kundúzu

Předchozí blog z Afghánistánu: Dnes nám nikdo neumřel, je to dobrý den

Stránka blogů afghánského týmu v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o projektech Lékařů bez hranic v Afghánistánu