Publikováno: 02.05.2012

BLOG: Yin a mat po? (Jste šťastná?)


Dr. Veronica AdesZ blogu gynekoložky Veronicy Addes (Aweil, Jižní Súdán):

Přišla k nám žena, která byla už předtím dvakrát těhotná, ale žádné z jejích dětí nepřežilo. Její první porod trval několik dní, proběhl přirozenou cestou, ale dítě v jeho průběhu zemřelo. Při druhém porodu bylo nutné provést císařský řez, ale dítě také zemřelo.

Nedokážu si představit, jaké to musí být. V USA je smrt dítěte při porodu mimořádná událost. Soukromí je zásadní. Na pacientovy dveře je umístěna nenápadná cedulka připomínající personálu, aby zbytečně nerušil. Je vybrána sympatická sestra pro utěšování pacientky. Pacientce se také podávají silné léky proti bolesti, protože bolest by smutek jen zhoršovala. I tak ale žena nese ztrátu po zbytek života.

V Jižním Súdánu je nezvyklé, aby žena nepřišla alespoň o jedno dítě. Děti umírají při porodu, nebo později na podvýživu, malárii, infekce a neodhalené choroby. Viděla jsem ženy, které porodily sedm dětí, z nichž tři zemřely, nebo takové, které porodily čtyři děti, a naživu zůstalo jediné. Když k nám přijde žena, první otázka zní: „Kolik dětí jste měla?“. Druhá otázka je: „Kolik z nich je dosud naživu?“


I když úmrtí dítěte je tu součástí života, jen těžko bychom mohli říci, že tyto ženy trpí méně. Nemůžu mluvit za ně a nevím, jak se cítí, jestli mají jiná očekávání nebo efektivnější metody boje se smutkem než my. Ale podle mého názoru je smutek smutkem, ať už jej přiznáme nebo potlačíme, pořád tu je a bude. Liší se to jen v tom, jak si s ním poradíme.

Všimla jsem si, že se tu vyskytuje mnoho psychosomatických chorob. Vzhledem k tomu, jak jsou tyto ženy odolné, by někdo mohl očekávat, že nebudeme ošetřovat mnoho lehčích zdravotních problémů, že lidé budou chodit do nemocnice jen s opravdu závažnými problémy. Ale jen během prvních dvou týdnů na misi jsem viděla čtyři nebo pět případů „hysterie“, kdy žena zcela zkolabuje a nereaguje ani na silnou bolest (štípání apod.). Když se pak probere, vždy se svěří s komplikovaným příběhem zahrnujícím rodinná dramata, traumatické zážitky a smutek.

Gynekolog-porodník Veronica Ades vyšetřuje pacientku.

Jiné ženy mají „celkovou tělesnou bolest“ (termín, který jsem se naučila v Bronxu) – obecnou bolest bez zřejmého zdroje a bez jasného popisu. Často přiznávají, že z různých důvodů mají těžké emocionální problémy a souhlasí s tím, že jejich bolest asi souvisí s emocemi. To je úžasná úroveň sebeuvědomění, kterou jsem nečekala. Často jim předepíšu Tylenol nebo Ibuprofen a v závislosti na závažnosti emocí i mírná sedativa a nechám je na den nebo dva odpočinout v nemocnici v rámci NLP (něžné laskavé péče). Každý zkrátka někdy potřebuje pauzu.

Myslím si, že smrt jejich dětí tyto ženy tak či onak zasáhne. Jsou extrémně stoické. Nikdy jsem neviděla, aby žena, která přišla o dítě (a už jsem jich viděla mnoho), reagovala slzami nebo jen výrazem obličeje ukazujícím smutek. Je to opravdu neskutečné, protože já bych asi byla neutěšitelná, velmi hlasitá a emocionální. Myslím, že to musí být silný kulturní tlak a emoce se v obličeji jednoduše neukazují.

Vyšetřujeme onu ženu se dvěma předchozími tragickými porody a docházíme k závěru, že její pánev je v tak hrozném stavu, že by jí žádné dítě neprošlo živé. Musí jít na císařský řez. Znamená to sice, že už to bude její druhý císařský řez a bude ho potřebovat i pro všechny další porody, ale také to, že konečně bude mít šanci na živé dítě.

Během operace si říkám, že je dobře, že jsme se rozhodli pro císařský řez. Její pánev je velmi malá, jako u mnoha místních žen, a měla bych problém i s tím dát tam ruku a vytáhnout hlavu dítěte. Dítě hned křičí – je to holčička. Zavážu pupeční šňůru a předávám jí sestře. Dítě je umyto, vyšetřeno a zabaleno do ručníku. Australská porodní asistentka Katie dává dítě k matčině tváři, aby ho mohla vidět, zatímco my dokončujeme císařský řez. Matka je bez výrazu, ale když vidí své zdravé dítě, po tváři jí stékají slzy.

Když operace skončí, zkouším se se ženou domluvit pár slovy v jazyce Dinka.

„Yin a pwal?“ ptám se. („Jste v pořádku?“)

Přikývne krátce, bez výrazu.

„Meth a pwal?“ („Je dítě v pořádku?“)

Zase jen krátce kývne. Říkám sestře, ať se jí zeptá, jestli je šťastná.

„Yin a mat po?“ překládá sestra.

Žena odpovídá.

„Je šťastná,“ překládá sestra. Žena pořád nemá žádný výraz ve tváři.

Důvěřuji jí tedy. Jen je to pro mě někdy těžké mít od pacientů tak slabou emocionální zpětnou vazbu. Chápu, že jsem zvyklá na moji kulturu a také na kulturu v Ugandě, se kterou mám více zkušeností – v obou kulturách je mnoho reflexivního úsměvu. Když s někým navážete oční kontakt, prvním instinktem je úsměv.

Tady je pro mě těžší navázat spojení – lidé navážou oční kontakt, ale ve tváři se jim nepohne ani sval, nemají žádnou potřebu potvrdit naše propojení. Snažím se pochopit, co to znamená, jak se to vyvinulo? Jihosúdánský personál, se kterým pracuji, je velmi přátelský a vřelý, se spoustou úsměvů a potřásání rukou. Někdy cizí lidé reagují na oční kontakt úsměvem, ale není to časté. Úsměv tu zjevně není kulturně očekáván. Ale nejvíce překvapivé je to u pacientů, které jste právě operovali s velmi šťastným výsledkem. Nemají žádnou povinnost se usmívat, ale je pro mě těžké pochopit, jak se někdo v takové chvíli může neusmívat. Naučila jsem se to očekávat a netrápit se tím, ale je to fascinující.

Veronica Addes je gynekoložka na své první misi s Lékaři bez hranic v Aweilu v Jižním Súdánu. Je z New Yorku, kde vystudovala medicínu. Dříve již rok pracovala ve venkovské nemocnici v Ugandě, kde prováděla výzkum malárie v těhotenství. Její další blogy najdete na: http://blogs.msf.org/veronicaa/.

Za čtyři roky svého působení v nemocnici v Aweilu Lékaři bez hranic snížili mateřskou úmrtnost na 0,6%. V Jižním Súdánu je tato úroveň běžně na hranici 14%, což jasně ukazuje důležitost tohoto programu a dostupnosti porodů v nemocnici.