Publikováno: 24.05.2012

Léčba podvýživy v oblasti Wadi Fira v Čadu. (Foto © Catherine Robinson/MSF)BLOG: Poznámky z Čadu

Někdy cítím, že má práce s Lékaři bez hranic skutečně vede k nějaké změně. Jiné dny se zase trápím našimi omezenými možnostmi a vším, co jsme neudělali nebo nemohli udělat. A většinu dnů se u mě tyhle pocity neustále střídají. Ani tento týden nebyl výjimkou, snad kromě toho, že některé z těch dojmů jsem si vytvořila, když jsme seděli jako princové na nabírané růžové matraci.

Zajištění potravin není v Čadu nikdy ideální. Tento rok je to však zvláště hrozivé. Loňská sklizeň byla špatná a škůdci napadli plodiny, které nestihly vyrůst. V téhle části světa, kde pravidelně přicházejí období podvýživy, meningitidy a cholery, špatná sklizeň jen dále komplikuje situaci. Minulý týden se Lékaři bez hranic vydali na široký průzkum výživové situace v oblasti, aby získali celkový přehled o aktuálním rozšíření podvýživy. Má práce zahrnuje i koordinaci a dohled na aktivity prováděné mimo nemocnici, a proto jsem se dočasně stala výživovým supervizorem a pomáhala s průzkumem.

Provádění výživového průzkumu nespočívá jen v příjezdu do vesnice a vyšetření dětí. Musíme upozornit náčelníky vesnic a získat od nich povolení k vyšetření děti ve vesnici. Terén v Čadu je velmi rozsáhlý a bez dobrého průvodce se člověk může na dlouhé hodiny ztratit v poušti. V jedné z oblastí, kde jsme chtěli provádět vyšetření, byl našim průvodcem náčelník kantonu. Ačkoliv je to teoreticky administrativní pozice, v kulturním povědomí jsou náčelníci kantonu chápáni jako šlechta, zejména v extrémně odlehlých oblastech.

Našim průvodcem byl náčelník kantonu Affrouk, 37letý mladý muž s důstojným vzezřením, zvláště s jeho úctyhodným bílým turbanem a pláštěm. Výživoví výzkumníci, kteří jeli se mnou, mi řekli, že podle místní tradice musí náčelník sedět sám na předním sedadle, jen s řidičem – nesmí se s nikým mačkat. Když tento náčelník viděl absurdní situaci s devíti lidmi nacpanými na zadních sedadlech džípu ve 45stupňovém vedru spolu se zásobami na týden v buši, trval na tom, že já budu sedět vepředu s ním. Tým se ho neúspěšně snažil odradit a nakonec jsem se (s velkou úlevou) posadila dopředu.

Hodiny jsme projížděli pouští a hledali náhodně vybrané vesnice k provedení průzkumu. Někdy uplynula i hodina, aniž bychom uviděli jedinou známku lidského života – žádné stopy kol, žádné vesnice, dokonce ani žádný dobytek. Ve třech vesnicích, kde jsme se zastavili k vyšetření, se k nám chovali jako ke šlechtě. V jedné vesnici připravil náčelník svou chýši k uvítací ceremonii. Já i můj aristokratický protějšek jsme seděli na růžových saténových matracích. Připadala jsem si trochu nejistě, oblečená v šatech, které příliš nezakrývaly moji celoživotní neschopnost nezašpinit se dříve než za pár minut – hlavně v poušti, kde jsou písečné bouře na denním pořádku.

Po několika kolech pití čaje přivedl jeden z kolegů otce s malým dítětem – 4týdenním kojencem, který už týden trpěl průjmem a teď vypadal jako vyhublý pták. Otec se posadil na okraj matrace a plakal, zatímco jsem se ho vyptávala na stav dítěte. Plynnou francouzštinou mi popsal, jak den předtím čtyři hodiny nesl dítě do nejbližšího zdravotního střediska – to však bylo zrušeno a on se musel i s dítětem vrátit domů.

Trish Newport.Po dokončení průzkumu ve vesnici a vypití několika dalších velmi sladkých čajů jsme naložili matku s dítětem do našeho džípu a vydali se na dlouhou cestu zpět do nemocnice Lékařů bez hranic. Sedm následujících nocí mi otec dítěte telefonoval, jak je na tom jeho rodina. Díky léčbě se z drobného dítěte stalo malé dítě, a z malého dítěte nakonec velké a zdravé dítě, které se mohlo vrátit domů. Vážila jsem si telefonátů od otce – připomínaly mi, proč tady vlastně jsem. Dodávaly mi motivaci, a když jsme dítě propustili domů, došlo mi, že je s pravidelnými hovory konec.

Ale noc poté mi otec dítěte ještě jednou zavolal. Sdělil mi, že matka s dítětem dorazila domů v pořádku, a potom se rozplakal a řekl, že neví, jak by měl Lékařům bez hranic poděkovat za to, že provedli průzkum zrovna v jeho vesnici, protože to jeho dítěti zachránilo život.

Nevím, jaké budou výsledky výživového průzkumu. Je pro mě složité přijít do vesnice jen kvůli výzkumu a nebýt schopna slíbit další pomoc. V průběhu předchozích čtyř misí jsem zjistila, že smíření se s vlastními limity je součástí humanitární pomoci (a života obecně). Ale poděkování toho otce mi připomnělo, že naše práce opravdu mění lidské životy, a to je důvod, proč tady jsme.

Trish Newport o sobě říká: „Tohle je moje pátá mise s Lékaři bez hranic. Když nejsem na misi, pracuji jako sestra v Yukonu v Kanadě. Při mé první misi v Džibuti se mě jedna místní kolegyně zeptala, jestli lidé u mě doma vědí o místních podmínkách a životním standardu. Musela jsem jí bohužel říct, že většina Kanaďanů vůbec neví, kde leží Džibuti. To mě přesvědčilo o důležitosti sdílení příběhů s dalšími lidmi. Vyprávění příběhů lidí, se kterými jsem se na misích setkala, vnímám jako součást své práce s Lékaři bez hranic. Proto vám také děkuji za čtení mého blogu.“

Další z příběhů Trish najdete na jejím blogu.