Publikováno: 15.05.2013

BLOG Z ČADU:
PŘIVEZLI NÁM NA NÁKLAĎÁCÍcH 50 RANĚNÝCH

© Raghu VenugopalRaghu Venugopal je vedoucí lékařského týmu v projektu Lékařů bez hranic ve městě Amtiman v jihovýchodním Čadu. Má na starosti koordinaci klíčových aktivit, jako jsou pediatrická a porodnická péče, programy na léčbu podvýživy, HIV a tuberkulózy nebo chod mobilních klinik.

Raghu působí na pohotovosti v nemocnici v Torontu a také vyučuje na Torontské univerzitě. Dva roky působil v lékařské radě kanadské sekce Lékařů bez hranic. Má za sebou lékařskou činnost na misích v Burundi, Středoafrické republice a Demokratické republice Kongo. Pracoval také během krizí v Albánii a Kosovu a pomáhal s vývojem pohotovostní zdravotních systémů v Tanzánii, na západním břehu Jordánu, v Gaze a Etiopii.

Zoufalý muž se mě francouzsky ptá: „Doktore, co můj bratr?“ Někde v místnostech, jejichž podlahy jsou plné krvavých těl, leží bratr tohoto muže. 

Nehoda s obrovským množstvím obětí dolehla na naši nemocnici v Amtimanu. Tenhle muž hledal svého bratra mezi více než 50 raněnými. Otevřený náklaďák plný lidí se převrátil na cestě. To je všechno, co víme. Jiné náklaďáky a auta pak dovezly raněné do nemocnice.

© Florian Lems/MSF - Džíp Lékařů bez hranic při práci v čadském terénu.Byl to páteční večer a já byl v pohotovosti na telefonu po vyčerpávajícím týdnu. Byl jsem na dně s energií a potřeboval jsem se na chvíli posadit, zatímco jsem obcházel jednotku intenzivní péče. Připravoval jsem se sestřičkami transfúzi pro vážně chudokrevné dítě, když v tom do místnosti vpadla vrchní sestra. Řekla mi, abych hned odešel na příjem raněných. „Hned?“ – „Ano, hned. Stala se těžká nehoda.“

Utíkal jsem na příjem raněných. Byl tam úplné pozdvižení. Policie, armáda, davy, křik. Světla aut ozařovala prach horké noci. Prodral jsem se zástupem lidí až k příjmu raněných. Bylo to jako ve válečné zóně. Všude byli krvácející ranění lidé. Jediné, co jsem viděl, byli ranění na podlaze a rodiny snažící se najít své blízké.

Bylo potřeba roztřídit pacienty. Ale nejdřív jsem potřeboval pomoc. Vyběhl jsem k Land Cruiseru Lékařů bez hranic a zavolal jsem rádiem na základnu. Hulákal jsem na operátora: „Sežeňte naši sestru Eve a sežeňte mi ultrazvuk!“ Věděl jsem, že přenosný ultrazvuk, který jsem přivezl z Kanady, bude klíčový k diagnóze nitrobřišních poranění, která potřebují okamžitě jít na operační sál.

Běžel jsem zpátky na příjem. Tam jsem si klekl kolena a postupně prohlížel pacienty. Za prvé, dýchá? Za druhé, je schopný mluvit? Za třetí, jak reaguje břicho na pohmat? Nehleděl jsem na to, že mám kalhoty od krve a jen si měnil rukavice.

Hned mi bylo jasné, že máme čtyři těžce raněné pacienty. Dva dospělí měli masivní poranění hlavy a nemohli mluvit. Další chlapec měl také vážně zraněnou hlavu, mluvit ale mohl. Jiný chlapec měl ošklivě zlomenou nohu.

Zazvonil mi telefon. Sigrid, naše německá porodní asistentka vycítila, je něco ve vzduchu, a volala, jestli je všechno v pořádku. Zaječel jsem do telefonu: „Dělej si srandu. Přiveď všechny. Nedělám si legraci. Sežeňte chirurga. Teď. Hned teď.“

O pár minut později všichni přijeli. Sestry Eve z Kanady a Andrea z Německa, naše zdravotnická koordinátorka Cristina ze Španělska a Sigrid.

Poslal jsem Cristinu se dvěma dětmi na jednotku intenzivní péče. Sigrid převážela pacienty na operační sál. Těžké ortopedické zranění a dvě vážná poranění hlavy byla odeslána na operační sál. Jedno z nich byla žena se zlomeninami obou paží a ještě jedna s otevřenou zlomeninou ruky. Jednu po druhé jsme je pronesli na nosítkách hustým davem. Nosítka nám časem došla a začali jsme pacienty přenášet jen na rukou. Doběhl jsem na operačním sál, jestli je všechno OK. Potřásl jsem si rukou s naším nigerijským chirurgem, který mířil k prvním případům. Všechno šlapalo, jak má. Tým dělal dobrou práci.

Vrátil jsem se na příjem. Sestry dobrovolně přijely do nemocnice, aby pomohly. Lidé z ministerstva zdravotnictví a Lékařů bez hranic pracovali bok po boku, aby pomohli raněným. Jeden muž s vážným poraněním obličeje silně krvácel z nosu. Použil jsem ústní lžíce a náplast, abych zastavil krvácení. Spolu se zdravotními sestrami jsme prohlíželi pacienty ze všech stran a obvazovali jim rány.

© Claude Mahoudeau - Unavení členové chirurgického týmu v nemocnici v Čadu.Vydal jsem na jednotku intenzivní péče. Uspali jsme chlapce se zlomenou stehenní kostí, a když byl plně pod narkózou, narovnali jsme mu nohu. Stabilní pacienty jsme přestěhovali na oddělení a na jednotku intenzivní péče jsme vecpali ještě nějaké přistýlky.

A zase zpátky na příjem. Zoufalý muž se mě ptal ve francouzštině: „Pane doktore, co můj bratr?“ Řekl jsem mu, že jsem o jeho bratrovi nic nevím, ale můžeme ho společně zkusit najít. Procházeli jsme místnost po místnosti, až jsme ho nakonec našli osamoceného, jak leží v krvi na podlaze. Měl velké zranění na temeni hlavy. Shromáždili jsme šest mužů, zvedli ho a odnesli na postel. Prohlédl jsem toho muže a spolu s Isidro, naší španělskou zdravotní sestrou, jsme mu na porodním oddělení zavázali rány. Pacient byl rozrušený a nedokázal spolupracovat. Se svolením jeho bratra jsme ho uspali a dokončili ošetření. Pak jsme ho odnesli na chirurgické oddělení na pozorování.

Znovu a znovu na příjem. Situace se pomalu stabilizovala. Ranění byli roztříděni podle závažnosti případu, postupně přijímáni a ošetřováni. Zavazovaly se rány a tišila bolest. Tři lékaři od ministerstva zdravotnictví pracovali na operačním sále. Jednotka intenzivní péče a další oddělení byla plná pacientů.

Třídění případů na příjmu bylo pod kontrolou, ale potřebovali jsme dostat pacienty z podlah, ošetřit jejich zranění a přijmout je na odděleních. Spolu se sestrami jsme se rozhodli rozdělit příliv zbývajících pacientů mezi všechna oddělení pro dospělé. Poprosili jsme lidi kolem, aby nám pomohli přenášet raněné.

Víc rukou nám ulehčilo práci. Jakmile jsme dorazili na oddělení s pacientem na rukou nebo nosítkách, shrnul jsem přítomné sestře v jedné větě stav pacienta a péči, jakou potřebuje.

Zbytek týmu tvrdě pracoval. Eve se byla ujistit, že máme k dispozici dostatek obvazů a léků proti bolesti. Sigrid měla pod kontrolou operační sál a k tomu dohlížela na porody na porodním oddělení. Johanna, naše doktorka ze Švédska, pomáhala na jednotce intenzivní péče. Německý logistik Oliver zkontroloval, že máme další přikrývky.

© Raghu VenugopalBěhem jednoho návratu na příjem jsem potkal vrchního zdravotního bratra z ministerstva zdravotnictví. Děkoval mi, jako nikdy předtím. Řekl „díky“ takovým způsobem, že jsem si jistý, že nikdy nezapomene na tuhle noc, kdy jsme se všichni semkli, abychom se vypořádali s neštěstím, které mělo tolik obětí.

Noc pokračovala dál. Nakonec se všechno začalo uklidňovat. Byl jsem tak vyčerpaný – emočně, fyzicky i psychicky, že jsem se už sotva dokázal zvednout ze židle.

Věděl jsem, že další den bude obtížný, stejně jako byla část noci. Eve, Oliver a já jsme opustili nemocnici. Zhroutil jsem se do křesla na základně. Uprostřed všeho toho lidského utrpení zareagoval celý tým úžasně.

Šel jsem se vyspat se třemi telefony u postele, stále v pohotovosti. Bál jsem se, jaká následná zraněním se můžou objevit - prasklé sleziny nebo pomalu krvácející zranění jater.

 

Telefony nepřestaly zvonit ani v noci, překvapivě to ale nebyli traumatičtí pacienti, spíš všechny ostatní mimořádné události, které se v noci v nemocnici dějí. Nejvíc mě potěšilo, když mi asi v 5 hodin ráno volal Hasan, náš vedoucí pediatrie. Přišel do nemocnice jako dobrovolník, aby pomohl. Informoval mě o stavu několika pacientů, kteří už byli stabilizovaní a požádal mě o „povolení“ jít domů. Řekl jsem mu, že jeho oddanost vůči pacientům je pro nás příkladem. Poprosil jsem se ho, ať jde domů a odpočine si. Ujistil jsem ho, že mu zaplatíme přesčasové hodiny – ale myslím, že jen chtěl slyšet, že může jít domů.

Čtěte pokračování z druhého dne...

 

Předchozí blog: Klinika pod stromem

Blog Raghua v angličtině

Další blogy Lékařů bez hranic

Více informací o činnostech Lékařů bez hranic v Čadu